Eurípidovo drama je jaksi nevyhraněné. Nevystupují v něm velké tragické postavy, jejichž jednání by v nás budilo hrůzu i obdiv. Figury v Alkéstis působí spíše uboze, jednají nepromyšleně, impulzivně a iracionálně. Což může působit směšně, ale peprná komedie to také není. Je to podivuhodná hra, která si pohrává s žánry i s původním mýtem samotným. Eurípidés zpochybňuje pohádkový příběh o velké lásce. Alkéstis ostatně o tom, že by se obětovala pro manžela z lásky, nemluví. Záleží jí na dětech, a to také uvádí jako důvod svého rozhodnutí. Zůstat sama s dětmi, bez manžela a panovníka je riskantní a zdá se tedy, že jde především o politické rozhodnutí. Je to ale pravý a dostatečně pádný důvod dobrovolné smrti? Proč Alkéstis uniká ze života? To zůstává záhadou. Možná, že až Alkéstis promluví poté, co všechny své přísahy Admétos porušil během jediného dne, tak svůj čin vysvětlí, zhodnotí nebo přehodnotí. Ale Eurípidés končí svou tragédii v momentě, kdy živá mrtvá, ona i ne ona mlčí. Konec pilotního dílu seriálu o jedné partnerské tragédii.

Zvláštní příběh, v němž je už všechno rozhodnuto, nic nelze zvrátit a lze jen vyčítat, lkát nad strašným osudem anebo doufat v zázrak, který ovšem nemusí znamenat dobrý konec, neboť jaký nový život čeká tu, která se pevně rozhodla, ničeho nelituje, se vším se dobrovolně rozloučila a prožila zkušenost smrti, se od Eurípida po dnešek dočkal více než desítky dramatických zpracování. Autoři vraceli do hry motiv velké a věrné lásky, rozpracovávali Admétovu slabost a hrůzu ze smrti, hledali důvody pro Héraklův impulzivní nápad vrátit Alkéstis na zem, zamýšleli se nad politickými rozměry celé rodinné katastrofy a v neposlední řadě rozvíjeli náboženské motivy, téma sebeobětování a víry v nespolehlivé božstvo nad námi.

Pozoruhodnou a ještě beznadějnější verzi než Eurípidés vypráví norimberský básník a švec Hans Sachs ve své „tragédii o sedmi osobách“ z roku 1550. Odhaluje Alkéstidinu rodinnou historii, událost, při níž dcery Péliovy zmámené a oklamané Médeiou rozsekaly vlastního otce a jejich bratři je za to odsoudili k trestu smrti. Jedna z nich, Alkéstis, prchá a ukrývá se u krále Adméta. Je vypátrána a Admétovi, který ji nehodlá vydat, hrozí jistá smrt. Admétos je připraven zemřít, ale Alkéstis jeho oběť odmítá, sama se vydává do rukou bratrů a umírá. Bez hrdinského vysvobození, bez božího odpuštění.

Ústřední postavou libreta Philippe Quinaulta pro operu Jeana-Baptisty Lullyho Alkéstis aneb Triumf Alkidův z roku 1674 je Héraklés (Alkidés), který Alkéstis miluje a její sňatek s Admétem ho raní. Je ochoten vydat se pro ni do podsvětí pod podmínkou, že mu ji Admétos posléze přenechá. Když ale po návratu z podsvětí spatří, jak pevná a věrná je láska manželů, ustoupí ze svých nároků a triumfuje tak sám nad sebou.

V adaptaci Hugo von Hofmannsthala z roku 1890 je Admétos postižen chorobným strachem ze smrti, který jej přiměje požádat svou ženu, aby zemřela za něj (ve většině zpracování Alkéstis umírá bez žádosti a často také bez varování). Když Admétos osamí, uvědomí si cenu, kterou za svůj život zaplatil.

T. S. Eliot ve své veršované hře The Cocktail Party z roku 1948 zobrazuje rozpadající se manželství, milenecký trojúhelník, který je ve všech směrech nefunkční. Uvažuje nad tím, jaký život má vůbec smysl zachraňovat a kudy se vydat po velkém otřesu, po němž zbyde jen zklamání, vina a prázdnota. Má smysl se vrátit do konformního světa labilních vztahů anebo se života vzdát?

Alkéstis v dramatu Thorntona Wildera The Alcestiad: Or, a Life in the Sun z roku 1955 miluje boha Apollóna, touží být mu zasvěcena a splynout s ním. Musí se nicméně vydat cestou běžné smrtelnice, vdát se a žít pozemský život ženy. Bere si Adméta a dále se odvíjí příběh podle známé fabule, ovšem nekončí Héraklovým návratem z podsvětí. Adméta a Alkéstis vidíme dvanáct let po jejím návratu do života, násilím zbavené politické moci, v zemi stižené tyranií a morem. Alkéstis, stará žena, která prožila všechny strasti života včetně smrti, chápe, že žít život je často mnohem větší oběť, než jej dobrovolně opustit. Je ze světa vysvobozena svým bohem Apollónem, nejedná se ovšem o naplnění jejích mladistvých romantických ideálů, ale o transcendentní přechod ženy, která už všechno poznala, do jiného typu existence.

Kdo je Alkéstis, co ji vedlo k sebevraždě a co se stalo po jejím návratu z podsvětí? Na to jsme se společně s Matějem Samcem pokusili nalézt odpovědi. Čtyři postavy hry Alkéstis nám zdánlivě odhalují pozadí událostí, jenže je jim vlastní zamlčování, překrucování a sebeklam. Jsme svědky oběti, nebo úniku? Přihlížíme rodinné tragédii, nebo politické agitaci? Jsme součástí bohabojné polis, anebo sekty? Ať tak či tak, každý chce z tragédie vyváznout jako hrdina. Pravdivých odpovědí na otázky, které Eurípidovo drama provokuje, se nám od našich postav patrně nedostane. O činu z velké lásky nemůže být řeč, i když řečí se o lásce vede až přespříliš. Alkéstis neumírá z lásky, které se jí nikdy nedostávalo a kterou nikdy k nikomu necítila, a tak ji uniká hledat do jiných světů.